Final Four 2025 – Last dance..
Vyvrcholení celé sezóny v jednom dni.
Dvacet jedna zápasů, třináct výher, čtyřicet dva bodů, třetí místo po základní části a celkové třetí místo po Final Four. V jednoduchosti, pomocí čísel, je vyjádřena uplynulá sezóna 2024–2025 týmu starších žákyň.
Tím bych to mohl uzavřít, trenérské desky pověsit na pomyslný hřebík.
Jenže to není tak jednoduché… Sezóna 2024–2025 byla mojí poslední na lavičce Znojma, na lavičce týmu starších žákyň. Na lavičce mého týmu!
Tak speciální, až se to těžko popisuje slovy. Osm měsíců tréninků, dřiny, potu, ale i slz. Prolínaly se pocity štěstí po vítězství, nebo jen po úspěšném splnění úkolu. Po uvědomění si, jakého posunu a zlepšení hráčky dosáhly.
Vše vyvrcholilo v zápase o třetí místo proti týmu Gullivers Black.
V okleštěné sestavě, po událostech v semifinále, kdy musela být Alena Griebaumová hospitalizována. S nadějí na vítězné zakončení sezóny.
Po jasně zadaných úkolech a taktických pokynech děvčata nastoupila sebevědomě a celý zápas držela ve svých rukou.
Perfektní výkon v brance Šárky Hamříkové doplnily úspěšné střelkyně: Antonie Suchá (Amálie Horáková), Kateřina Čírtková, Eva Kundrátová (Karolína Kundrátová).
Halou se nese odpočítávání… poslední vteřiny zápasu. Posledního zápasu.
8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1… Siréna.
Radost v očích děvčat se mísila s pocitem smutku. Konec.
Last dance
Když jsem před lety přecházel do kategorie starších žákyň, rozhodně by mě nenapadlo, že za tři roky se budeme tak emotivně loučit.
Celá naše společná cesta skončila dnes. Loučíme se s medailí na krku.
Medaile ale není to, na co budu vzpomínat…
Celá cesta mě neuvěřitelně posunula – jako trenéra, ale hlavně jako člověka.
Zvláště když vidím pokroky svých hráček.
Pamatuji si dobře některá děvčata, která přišla a byla ráda, že správně drží florbalku. Dnes? Jsou to skvělé hráčky.
Celý svůj trenérský život se snažím netrénovat sportovce, ale děti, které milují sport.
Prioritou pro mě bylo, aby můj svěřenec byl dobrým člověkem s láskou ke sportu.
Výsledky a úspěchy byly druhořadé.
Vždy jsem chtěl po děvčatech, aby předváděla nejlepší výkon, kterého jsou schopna.
To, co se dělo po zápase… mi vzalo slova.
Jsem vděčný, ale zároveň smutný, když píšu tyto řádky.
Chtěl bych všem děvčatům poděkovat.
Těm, které jsem trénoval celé dlouhé tři roky a s některými jsme trávili nespočet hodin na individuálních trénincích, ale i těm, které jsem měl čest trénovat třeba jen krátce.
Všech si vážím a snažil jsem se jim vždy předat maximum možného.
S některými jsme si vytvořili tak přátelský vztah, že loučení s nimi je víc než bolestné.
Jak jsem ale řekl osobně:
„Doufám, že tohle není životní loučení, ale jen to florbalové.“
